Pomatené texty na Blog.cz

Nabitá zbraň jako symbol života

Náboj v komoře je ta jediná jistota

Zmáčkni spoušť a pociť tu radost

Opusť světa marnost

A v černočerném tunelu hledej potěšení

Opusť realitu - strach, zmar, zděšení

Vejdi do náručí tmy

S otevřenýma očima tiše sni

O místě kde jsi sám

Jako obraz když opustí rám

Opouští tě tvá duše

A ty víš

Že světlo světa už nespatříš

Šest stop nad tebou je kříž

Je tam chladno

Pomalu klesám až na dno

A tak tiše přemítám

Dusím se, křičím, jsem sám

Smrt je symbol života

V hustém dýmu kavárny

hustčím než-li továrny

se sluncem zapadám

i smrt se děsí toho jak vypadám

v rozbytém zrcadle, zbytké mé tváře

prozrazujíc zbytky svatozáře

na kterou v temných chvilkách vzpomínám

ve vyhaslých očích černou noc nevnímám

v troskách nového Města bezradně bloudím

sebe i všechny ostatní soudím

a v prostřed vzteku vzmáhá mě žal

a z žalu se vztek opět přihnal

jak mrtvý nad hrobem, jsem sobě Natanem

přemítám v tiché noci, při jízdě výtahem

kde je kouř z kavárny?

želézné údery z tiché kovárny

staré věci nový vítr přihnal

a vzpomínky byly příval

směsy dávných hrůz a krás

které se jak Lazar vrátily z jeskyně v nás

směs starých radostí a smutků

Do nebe či pekla schůdků.

Za okny mého pokoje usíná město. V mých rukách se ztrácí čas. Vzduch je nasáklý vzpomínkami. Ve vzduchu visí strach, hněv, vina… Ze zdí stékají malé potůčky krve a slz. Za okny mého pokoje je tichoučko. Jen vítr prohání listí zlatavého podzimu. V ulicích naříká optimismus léta - vykvetl a utopil se ve své kráse. Jen listí, slzy podzimu, poletuje vzduchem a ve větru zpívá svou tesknou píseň.

Zítra ráno… obalí betonové masy mlha do svého pláště. Bude zasmušilý podzim. Mezi paneláky se budou prohánět listy. V dětskou hru se změní jejich tanec. Avšak nikdo neuslyší jejich píseň. Hra slz podzimu - dnes v noci a zítra ráno. Zítra ráno poteče skrz mé ruce čas. Zítra ráno… uslyším tvůj něžný hlas. Uvidím tvou bledou tvářičku, havraní vlasy a čokoládově hnědé oči, se slzami na krajíčku… někde v dáli.

Za okny mého pokoje usíná město. Pro dnešní noc zhasínají už poslední svíčky. Do mého pokoje proudí už jen stříbrné světlo noci a maluje na tmavou stěnu tvou bledou tvář ve stříbrném odstínu měsíce a vzpomínek. Vzpomínky ve vzduchu kolem do kola krouží jak supy slétající se na svou oběť intimní nálady včerejška. Cítím chlad a tíhu tvých slz ve svých rukou. Cítím tvé vlasy, jak mě hladí. Cítím tvé tělo, jak mi leží na hrudi. Cítím pravidelný dech, cítím jak mě stále něžně hladíš. Avšak ty tu nejsi.

Všude kolem rozprostírá se nebeské ticho, už i andělé šli spát. Už jsem v této noci jen já… sám, s těžkým kovovým časem v mých rukou. Jen hodiny tikají z kuchyně. Mluví neúprosně: tik -ťak, tik - ťak, tik - ťak. Kdesi v dáli a přeci tak blízko jsi ty, tvé havraní vlasy, zítřejší ráno, podzim se svými romancemi, včerejší den. Kdesi v dáli a přeci tak blízko jsem já. Čas čeká, jen z kuchyně je slyšet hodiny, jak nerozhodně opakují dvě slova: "tam - zpět, tam - zpět, tam…" Já má svůj čas ve svých rukou.

Slyším hodiny, jak pořád opakují dva tóny a vím, že je to lež. Vím, že tam v kuchyni jsi ty. V černých večerních šatech. Krásnější víc než kdykoliv jindy. Je to zvuk tvých střevíců, které jemně dopadají na podlahu. Děsivé pravidelné, přesně do mdlé hudby hodin. Slyším, já je slyším… hezky pravidelně dopadají a mluví ke mně. Zavírám oči a nechávám se unášet tvými kroky. Zní pořád stejně daleko, ale já vím, že se blížíš.

V kuchyni pod hodinami ozývají se tvé kroky… Vlasy máš rozpuštěné a ty splývají s tvými šaty. Ve svých sametových rukou hladíš zrezivělou kosu. A tichounce našlapuješ, aby tvé kroky neprobudily některého z andělů. Chvílemi se mi ztrácíš, nechávám se obelhat tikáním hodin. Zavírám oči a soustředím se. Z kuchyně je slyšet hodiny, za okny usnulo už město, každou chvílí mi v rukou těžkne čas.

Když otevřu oči, vidím, že sedíš vedle mě. V čokoládově hnědých očích se ti zrcadlí slzy. Hladíš mě po rukou a mlčíš. Rozumím ti. Cítím vše co mi chceš říct. Ve vzduchu jako supy krouží vzpomínky nás dvou. Na noci plné něhy, na porozumění, na krásné chvilky, které k nám den co den chodily na návštěvu. Kosu máš opřenou o rám postele a vlídně na mě koukáš ubrečenýma očima. Mlčky mi říkáš, že mám v rukou čas. Pevně jsi mi sevřela dlaně a pak něžně pohladila ruce a vstala.

Hluboce jsem se nadýchl. Vzal jsem na mysl vše, co se kolem mě celý večer vznášelo. Upřel jsem zrak do tvých očí. Jako v magickém zrcadle viděl jsem nás dva… včera, minulý týden, před rokem, po prvé… jak se koupeme v jezeře čirých slz. Zavřel jsem oči a cítit jak mám těžko v rukou. Jak cítím sebemenší pohyb. Jak plně ovládám své tělo. Vrcholná koncentrace, zadržený dech, otevírám oči…

Za okny mého pokoje už dávno všechno spí.

V kuchyni tikají hodiny.

Ty stojíš nad mou postelí a koukáš na mě svýma vlídnýma hnědýma očima.

Čas stojí a čeká.

A já cítím nesnesitelně těžký kov ve svých rukou. Cítím nesnesitelnou těžkost situace. Cítím na své tváři tvůj pohled… a hladím kohoutek revolveru. Cítím, jak mi z očí tečou slzy. Studí a stékají po tvářích dolu, k tvým nohám.

Je jen čas. Není minulost, není přítomnost a není ani budoucnost… je jen čas. Hluboký nádech a rozhodný pohyb prstem… a noc spí dál, jen jeden z andělů se probudil a padá na kolena.

Tvé havraní vlasy padají ti do obličeje. V očích se ti zrcadlí slzy. Jsi na kolenou vedle mé postele a vypadáš jako padlý anděl prosící za odpuštění. Hlava v dlaních, vlasy v obličeji, krása zapřená ve slzách.

Je zasmušilý podzim. Betonové masy obalila mlha. Jen slzy podzimu poletují vzduchem a zpívají svou tesknou píseň. V kuchyni tikají do rytmu tvého srdce hodiny. Potůčky krve na zdi stejně jako potůčky slz na mém obličeji zaschly. Sedíš ubrečená kousek ode mě. Proklínáš včerejší noc. Myslíš, že jsi byla pryč, ale já vím, že v nejtěžší chvíli jsi byla se mnou. Vystrojená v černých šatech. Mezi paneláky se líně plazí mlha. Dnes už jsi sama. Pozoruješ mé tělo bez dechu. Havraní vlasy ti padají do obličeje.

A hodiny v kuchyni stále tikají…